MČR V BADMINTONU / 2025 / PARDUBICE

Sportovní fotografie je hrozně zajímavá disciplína a má tolik podob, co sportů na téhle planetě existuje. Moje fotografické zkušenosti jsou omezené tím, s jakými sporty jsem se měl možnost potkat tak blízko a na tak dlouho, aby z toho vznikl nějaký zhodnotitelný výstup. Začalo to golfem, pokračovalo to badmintonem a aktuálně se snažím skamarádit svůj objektiv s basketbalem.

Aby mohl někdo o něčem napsat knihu, vyprávět příběh, nebo vytvořit jakýkoliv jiný vypovídající výstup, musí tomu věnovat určité úsilí především v podobě času, který tomu věnuje. Pochopit princip toho, o čem chcete vyprávět je tím vůbec nejdůležitějším co je třeba udělat, než se jakoukoli formou pokusíte předat ten příběh někomu dalšímu …  

Typický příkladem se pro mě stal právě badminton. Minulý víkend (31.1. – 2.2. 2025) jsem se stal oficiálním fotografem Mistrovství České republiky dospělých v badmintonu. Co to znamená? No … spoustu věcí, a mnoho z nich vyplynulo teprve během vlastního MČR. V Pardubicích bylo pořádáno MČR letos úplně poprvé. S takovou akcí souvisí kupa starostí a problémů, o kterých se dozvíte většinou až úplně na poslední chvíli, a někdy ještě o něco déle 😉.

Pro fotografa to tedy znamená vyfotit co nejvíce hráčů především během prvního dne, protože mnoho z nich už do dalších kol nepostoupí a každý svou fotku na MČR určitě rád najde. Tady se účastnilo 123 dospělých hráčů, plus 58 juniorů a na vše dohlíželo kolem 40 rozhodčích. Dále je třeba zachytit slavnostní zahájení, předávání veškerých cen, věnovat se také rozhodčím a jejich velmi důležité práci během turnaje. Mít na hledáčku i věci okolo, jako jsou pracoviště pořadatelů a průběžné zpracování výsledků, TV štáb, a v neposlední řadě diváky.

Vy, jako fotograf chcete zase všem zanechat co nejhezčí vzpomínku formou nějaké akční fotografie, která těm, co vypadnou první den, trochu zmírní ten hořký pocit neúspěchu … Chcete udělat co nejzajímavější pohled na tu atmosféru v hale, práci rozhodčích zachytit z více úhlů, nahlédnout pod pokličku TV štábu, pokukovat po divácích a při tom fotit stále probíhající, jednotlivé zápasy tak abyste vám nikdo neutekl.

Realita je taková, že se musíte co nejvíce přiblížit mentalitě badmintonu, a to nejen tím že se naučíte předvídat co se na hřišti kdy stane, ale kdy přijdou ty zásadní momenty, které by na fotkách rozhodně neměly chybět. Tím jsou samozřejmě myšleny především emoce, ať už ty pozitivní nebo naopak, ty jsou na sportu všeobecně vždy to NEJ! Radost, která z vítězů stříká po litrech je něčím, co se nedá ničím nahradit.  Tady musím přiznat, že jsem příliš neuspěl, natolik jsem se soustředil na co nejlepší zachycení herních situací, že mi ty nejemocionálnější chvíle unikly. Dobrá zpráva ale je, že tam bylo několik dalších fotografů, a někteří z nich čekali právě na chvíle, plné emocí, a zvěčnili je! Bravo! 😊 Jedním z dalších fotografů byl i můj letitý kamarád Honza Kábele, skvělý sportovní fotograf, se kterým jsem teď měl úplně poprvé možnost fotit společnou akci. Díky Honzi že jsi tam byl! 😊

Tahle akce byla, co se rozsahu týče, moje zatím největší zakázka, ale především to byla zkušenost k nezaplacení. Tím že se první den snažíte udělat každému alespoň jednu akční fotku, nafotíte spoustu materiálu, ze kterého pak ale musíte něco vybrat ještě ten večer pro socky. Když to zazní, bez konkrétních čísel, nikdo se nad tím moc nepozastaví, a tak si zkusme do těch čísel nahlédnout trochu blíže … První den jsem fotil 12 hodin téměř v kuse, takže jsem za hodinu průměrně udělal cca 180 fotek, přičemž se za 1 hodinu na 5 kurtech vystřídalo cca 20 hráčů, takže na každého z nich připadá tak 5 - 6 fotek, + další fotky rozhodčích, koučů, diváků apod. Po takovém dni dorazíte k počítači s více než 2 000 fotkami v plném rozlišení, takže do kompu stahujete přes 50 GB dat, pak se v tom přehrabete, vytáhnete to nejlepší, zpracujete a pošlete …

Tady je vždy třeba mít od zadavatele práce jasné zadání podoby a počtu fotek, jinak se utopíte ve vlastní šťávě, brutálně vyždímané z dobrých úmyslů dodat opravdu jen to nejlepší … vím o čem mluvím 😉! A jsou i zákazníci, kteří vyžadují dodání použitelných fotek přímo během zápasu. Samozřejmě to jde, i když právě tohle je úplně to poslední, co se svými fotkami chcete jako fotograf udělat - ale to je trochu jiný příběh na někdy jindy.  

Druhý den turnaje začínal v univerzitní hale na Cihelně, kde v 9 hodin začínaly zápasy juniorů. Zatímco já jsem viz. výše popsaný boj o zpracování výstupu z předchozího dne, očima tlačil svůj komp při hromadném zpracování, došlo v hale kolem půl deváté k nervozitě, že tam ještě nedorazil fotograf … 😉 Mám to tam 5 minut, takže jsem věděl, že to stíhám v pohodě, ale co jsem už nevěděl bylo, že hlavní parkoviště je uvnitř areálu univerzity, nikoliv přímo před vstupem do haly, kde je jen pár míst. Dorazil jsem za 10 minut devět a když jsem zjistil že nemám kam zaparkovat, řekl jsem si že ten zákaz zastavení, který vidím asi 30 metrů před sebou určitě znamená, že žádný jiný před ním, tam určitě nebude … Byl, a policie tam samozřejmě byla taky 🙈

Focení juniorské části bylo fajn! Děti byly v menšině, všemu vládlo jejich příbuzenstvo ve velkém počtu se účastnící klání svých ratolestí. Ale nutno říct, že jsem nebyl svědkem žádného problému, sem tam nějaké ty slzy poraženého malého badmintonisty, ale všechno bylo na pohodu. Je zajímavé procházet mezi hřišti a poslouchat při focení útržky rodičovského koučinku, který má tolik podob, co dětí s raketou. Najdete tam vše od opravdu tvrdého, otcovského přístupu po vřelé, mateřské povzbuzování do hry … Tohle je na focení další přidaná hodnota, potkáváte mnoho lidí a vnímáte tak řadu příběhů, ke kterým byste se jinak neměli šanci dostat natolik blízko, abyste jim alespoň trochu porozuměli.

Zbytek turnaje se fotilo už jen líp a líp, časově to bylo ve větší pohodě a díky neskutečnému12 hodinovému maratonu prvního dne, už jsem věděl dost na to, abych fotil už jen zajímavé věci. S blížícím se finále hodně narůstala kvalita i délka výměn, ale také rychlost míčku. Díky požadavku televize byla neděle o dost lépe nasvícená, což bylo ideální pro rychlé časy. Některé zápasy mi přišly spíše jako exhibice než jako součást turnaje, ale o to lepší to celé bylo.

I když je focení jako práce na zakázku víceméně řehole, nikdy to tak nesmíte začít brát a vždy je třeba se snažit dostat ze sebe to nejlepší, co v dané chvíli jde. Pak to nepřestane dávat smysl ani vám, ani těm co si vás najmou na jakékoli focení. 😉