MLHAVÉ RÁNO

Publikován od Jan Procházka v Příběhy · Úterý 03 Pro 2024 · 2:45
Tags: MLHAVÉ, RÁNO, ráno, hřbitov, začátek, dne, mrznoucí, vzduch, vlhkost, osamělost, pozitivní, myšlení

Když jsem byl kluk, občas jsem chodil s dědou na hřbitov. Jezdili jsme tam na kole přes celou vesnici, měli jsme s sebou konev a pár svíček se sirkami na dva hroby naší rodiny. Úžasné pro mě vždycky bylo, že mi děda během těch návštěv toho, pro mne tajemného místa, často vyprávěl historky nebo příběhy které se k tomu místu vázaly. Dnes už netuším, o čem to povídání tehdy bylo a jestli si to děda vymýšlel, aby pobavil vnuka, nebo to byla pravda …, ale v každém případě jsem tam s ním i díky tomu chodil rád. Děda vždycky smekal klobouk, když jsme potkali známé lidi, a extra když to byly ženy.

Jak jsem vyrůstal, začala místo dědy na hřbitov jezdit zalévat máma s babičkou, a i s nimi jsem tam občas jel. Ale už to nebyly ty hezké mini výlety, jako s dědou, tady už se řešilo, jak hodně mají upravené, nebo spíš neupravené hroby naši sousedé a známí, a to mě ani tehdy, a ani nikdy potom opravdu nezajímalo, naopak mi posuzování lidí podle upraveného hrobu přišlo hodně špatně. A tak jsem postupně k chození na hřbitov, i díky tomu ztratil chuť, protože abych si vzpomněl na ty, co mezi námi už nejsou, opravdu hřbitov nepotřebuji.

Před pár dny jsem vezl dceru do školy, a protože byla ráno mlha, že by se dala krájet, hodil jsem do auta i foto brašnu, protože při tomhle počasí člověk nikdy neví, co zajímavého pro objektiv cestou potká. Cestou mi došlo, že tomu asi budu muset jít trochu naproti a popojet někam, kde se mlha válí o něco víc než ve městě, a vyrazil jsem směrem ke starému rameni Labe, kam se jede právě okolo hřbitova, kam jsem kdysi chodil s dědou. Stačil jeden pohled otevřenou bránou z auta na hřbitov, a bylo jasné, že dál se už nejede … 😉

Chvilku jsem chodil po, v tu chvíli liduprázdném hřbitově, neboť málokoho by asi napadlo jít tam v osm ráno uprostřed mlhou zahaleného rána, a všechny ty vzpomínky mi v tu chvíli projely znovu hlavou. Našel jsem i hrob spolužáka ze základky, o kterém jsem před tím věděl že tam je, ale nevěděl kde, zašel jsem i na tátův hrob a u něj jsem si vybalil fidlátka z brašny. No a pak jsem si vzpomněl, jak jsme tam s dědou chodili s konvemi a zapalovali svíčky, cestou od jednoho hrobu ke druhém, který je na druhém konci hřbitova mi do oka padnul výrazný kamenný kříž, za nímž se mlhou lehce prodíralo ranní slunce.

I když se probudíte do, na první pohled, mizerného rána, a skončíte v mrznoucím vlhkém vzduchu sami na hřbitově, může to být začátek skvělého dne už jen proto, že si díky tomu vybavíte hezké vzpomínky, které jsou v hlavě díky všem těm běžným starostem docela hluboko. A pak díky té jedné, jediné fotce, kterou tam pořídíte si na tu chvíli znovu vzpomenete, kdykoli se na ní podíváte.

A wo tom to je … 😉

Zatím nejsou žádné recenze.